Cukr bílý jako sníh není tak nevinný, jak by barva naznačovala. Může podle vědců vytvořit podobný návyk jako nikotin nebo kokain. Ukazují to i testy na laboratorních zvířatech, třeba na potkanech. Když dostali na výběr mezi cukrem a kokainem, volili si páčku, která jim dodala dávku cukru.

Přes tahle varovná slova je jasné, že lidstvo vděčí cukru za mnohé, prakticky vlastně za všechno, protože mluvíme o přežití. Naši předkové ho přijímali v medu a ovoci. Přebytečné množství energie se jim pak „skladovalo“ v podobě tuku.
Oni ovšem vytvářeli zásoby na dobu nedostatku, zatímco my žijeme ve společnosti poměrné hojnosti. Navíc při procesu rafinace se ničí vitamíny a minerály. Když si ho dopřáváme, což děláme i proto, že nám to dodává energii a zlepšuje náladu, stáváme se závislými. Snadno tím podpoříme vývoj diabetes 2. stupně a zvyšuje se nám krevní tlak, kterému se přezdívá neviditelný zabiják. Sůl lidskému organismu také škodí, ale solí se sotva někdo přejí, protože od určitého množství by nám to prostě přestalo chutnat. To tedy u cukru, jak víme z vlastní zkušenosti a nepotřebujeme na to nákladné testy, nehrozí.

Můžeme se samozřejmě přít, jestli výraz droga není v tomto případě poněkud přehnaný. Problém je v tom, že ho zase tolik nepotřebujeme a je návakový se špatnými vedlejšími účinky. Dolní hranice konzumace je nula. Pokud máme dostatečný přísun bílkovin a tuků, měli bychom to bez slzení vlastně zvládnout.

Rafinovaný cukr může ale – stejně jako drogy – vyvolat nestřídmost a ono „bažení“, které se popisuje třeba u alkoholu. Cukr uvolňuje látku dopamin a opioidy a když pak člověku cukr vezmeme, má to neblahé následky. Čelíme pak problémům, jako je třeba porucha pozornosti, zhoršuje se paměť a navodí se stavy podobné depresi. Dát si kousek čokolády „na nervy“ nějakou dobu funguje a třeba polárníci věděli, proč si sebou na výpravy brali čokoládu. Pomáhalo jim to. Když to ale děláme pravidelně a ve větší míře, má to neveselé následky.
Ač to nezní sladce, někdy méně znamená více.